Burčákový pochod? Cože?

Začínám pozorovat, že to mám v tom životě nějak zpřeházené. Dostat dárek na Vánoce v září – pohoda, ale dostat dárek k narozeninám v říjnu, to je jiný level 😀 (mimochodem narozeniny jsem měla v dubnu).
Jednoho krásného dne přišla má kamarádka Míša a říká: na druhou sobotu v říjnu si nic neplánuj, jedeš se mnou pryč. Kam? Na Burčákový pochod. Já, která víno nepiju, pokaždé mi po něm bývá zle. A burčák? Tak ten jsem asi nikdy v životě nepila. No to bude teda zajímavý výlet. Trochu jsem byla v ten moment naštvaná, že mi někdo dá zrovna takový dárek, ke kterému vlastně ani nemám vztah a a a. no ale má odpověď byla OK, pojedu. A tak plynou dny, týdny, a termín odjezdu se blíží. Venku začíná být pěkná zima. Týden předem se dozvídám i čas odjezdu. Další rána. Odjíždíme z nádraží v 6:30. To nemůžu přežít. Znamená to vstanout tak před pátou hodinou ráno. Já, která vstávám běžně kolem deváté hodiny nejdříve.
V pátek chystám batůžek a do něj vkládám všechny nezbytnosti na cestu, mimo jiné i další teplé ponožky, deštník, minerálku, peněženku,… Hlavně na nic důležitého nezapomenout. A kolem 23.hod ulehám do postele, chystám budík na 4:50 a snažím se usnout. Celou noc jako naschvál mě budí Terka, nejprv jí chyběl dudlík, pak si vyhodila svou žirafku z postýlky, pak se ji pokojíčkem prošel Max, což ji opět probudilo. No noc jako víno 😀
Vstávám, vařím kávu, dochystávám věci, oblíkám se, loučím se s Robertem a čekám na prozvonění od Míši a scházím dolů před dům. Připadám si, že vypadám jako zombík, po pár hodinách spánku. Ach jo. To byl teda nápad!
Za pár minut nám jede tramvaj, musíme pohnout, jdeme jdeme, blížíme se na zastávku, zbývá pár metrů, tramvaj už tam stojí, snad nám neujede! Poběžíme? Zněla otázka od Míši. No zbláznila se? v šest ráno a já budu běhat? 😀 no tak to nee, odmítám, vím, že i kdybych běžela jak o život tak tramvaj stejně ujede. To je zákon schválnosti. A tak necháváme tramvaj ujet a Míša volá taxíka. Ten je u nás v cuku letu a svištíme na nádraží. Dojely jsme včas. Uf. Neujeli nám. Sedáme do autobusu, který nás veze vstříc novým zážitkům 😉
Po necelých dvou hodinkách jsme v Mutěnicích. Dostáváme poslední pokyny od naší průvodkyně a vydáváme se na cestu. Pochod je rozdělen do 3 tras. 4, 9 a 12km. Shodneme se na tom, že ta prostřední trasa nám bude bohatě stačit. Procházíme startem, a jdem, jdem a jdem. Kopec, vinice, zima, kopec, a najednou se mezi mraky dere sluníčko a hned je veseleji. Po cestě stánky s občerstvením, burčákem, na který když se podívám, nemám vůbec chuť, nemám k němu nějak důvěru a tak stále odmítám. Docházíme do Dubňanské hory. Spousta malých domečků, za nimi vinice. Nádhera! Opravdu nádhera, nic hezčího jsem snad v životě neviděla. Přemýšlíme, že si někde sedneme a ochutnáme dobré víno. Už vím, že je víno a víno a to, které jsme pily tam bylo výborné. Sedly jsme k jedné malé “chajdaloupce”, která měla moc příjemné majitele, pohostinné a usmívající se, nabízí nám víno na košt. Jendo, druhé, pořád to není to co by mi chutnalo, až se nám do skleničky dostává víno Charvát. Lahodné víno s intenzivní jahodouvou vůní. Kupujeme dvě lahve domů. A už po cestě zpět autobusem lituji toho, že jsem těch lahví nekoupila více 😀
Spokojené a možná se dá říct, že i ukojené 😀 procházíme zbytkem trasy, ochutnám – cucnu – si i burčáku, ale má předtucha se jen potvrdila, toto opravdu už nebudu pít. Kupujeme dárky domů, dáváme si výbornou uzenou polívku s kroupama, kávu, další kalíšek vína a uchozené odcházíme k autobusu.
Musím uznat, že tento výlet byl naprosto úžasný! Děkuji Míšo za dárek 🙂

♥   Zapojte se také do FB skupiny o háčkování s příjemnou tvořící atmosférou, kde se vzájemně inpirujeme.